Ať už jste záchranář, sestra nebo doktor, dřív nebo pozdějš (spíš dřív) přijde okamžik, kdy si povzdechnete – “A kvůli tomuhle jsem studoval X let. Tohle přece není opravdová medicína.” Ale co je vlastně opravdová medicína?
Jedu takhle v autobuse po noční na urgentním přijmu domů a bilancuju:
- 5x ebrieta (odborný výraz pro “ožral se jak dobytek”) – z toho třikrát casus socialis (vznešený název pro bezdomovce)
- 3x HHC medvídci (“můžu zažalovat toho kdo mi to prodal?”)
- “někdo mi něco hodil do pití” (dneska jenom jednou)
- dvě hodiny průjem, přivezeno záchrankou
- zlomený nehet dožadující se okamžitého ošetření
- pupínek, možná dva dny starý štípanec bez jakéhokoliv vetšího zarudnutí či zduření
- “tři tejdny mě bolí noha” v jedenáct večer na urgentu
- “jsem turista z cizí země, ale došly mi životně důležitý léky. Předepíšete mi je?” (to si nemůžou spočítat dostatečný zásoby?)
- “už dva týdny mě bolí v krku, ale nemám čas jít k obvoďákovi. Budu tady čekat dlouho?”
- telefon ve stylu “Je mi špatně. Netušíte, mám k vám přijet?” (křištálová koule je totiž standardní vybavení urgentního přijmu hned po monitorech a infuzní technice a naši pacienti to vědí)
- telefon “Je mi špatně ale nemám auto. Přijedete si pro mě?” (jistě, dopravní služby na účet volaného)
Ale abych nebyl tak negativní, tak:
- nikdo se s náma nechtěl prát, ani jsme nevolali policajty
- nikdo mi nepřipoměl, že mě platí z jeho daní
- nikdo nevyhrožoval stížností
- a nenapsal jsem ani jednu nežádoucí událost – to je nejvetší úspěch!
V kontrastu s tím, studia záchranáře obsahují v rámci předmětů namátkou i takováto témata a okruhy:
- klasifikace antiarytmik do skupin, včetně dávkování
- gynekologická onkologie
- chirurgické přístupy do dutiny brišní
- obskurnosti pediatrie jako Kawasakiho nemoc nebo Rayův syndrom
- všelijaký křivky na ekg, bloky, osy, nejrůznější arytmie
- v kolika letech má kdo nárok na jakou prohlídku (prej abysme to mohli říkat pacientům – je pro to takový krásný výraz “edukovat”; co na tom, že vás pacient stejně pošle do prdele)
- v jakym ovoci je nejvíc vitamínu C a kolik hodin má spát pětiměsíční dítě (tímto zdravím nejmenovanou PhDr. PhD. ! 🙂 )
Vážení přátelé, a to je nepoměr! Škola z vás udělá polovičního doktora, ale reálně vás praxe degraduje na fackovacího panáka a sluhu veřejnosti.
A v takovejhle chvílích si říkám – chtělo by to opravdouvou medicínu. Ale co je vlastně opravdová medicína? Kde se dělá? Někdo možná řekne intenzivní péče. Jo, to je medicína, ale v podstatě na všechno jsou doporučený postupy, algoritmy, rozhodovací kritéria. Operační sály? Je hezký že umíme opravit člověka, ale je to vlastně jen řezničina. Genová terapie? Jo, tam už se blížíme.
Ač to bude znít sebevíc ujetě, opravdová medicína se dělá u počítače. Návrh algoritmů pro rozpoznávání patologií z nějrůznějších obrázků zobrazovacích technik. Proces zvaný drug discovery, aneb objevování nových léků (třeba nových antibiotik na multiresistentní potvory, léky na neurodegenerativní onemocnění, imunomodulancia). In silico genetika, aneb hrátky s genomem.
Opravdová medicína (možná ne dneška, ale zítřka určitě) tkví v metodách genetický manipulace. Opravíme nefunkční gen. Hrábneme do genomu a přinutíme buňky se dělit (nebo jim to naopak zakážeme). Prodloužíme telomery. Díky CRISPR-u to už nenzní jako scifi…
A to je opravdová medicína přátelé. Umělá inteligence, algoritmy, úpravy genomu. Medicína se nedělá skalpelem a fonendoskopem, ale křemíkovými procesory a klávesnicí….